Předpokládám to nejhorší?

11. července 2018 v 17:01
Jako hodně malá holčička jsem byla dost vedená cestou, že cokoliv, co udělám je úžasné a skvělé. Což je asi na jednu stranu takový ten způsob výchovy, který by hodně lidí popsali jako ,,rozvíjející jedinečnost". Nemůžu moc posoudit, jak jedinečně a nadprůměrně talentovaně jsem se v tomto věku cítila, protože si myslím, že jsem ani nepomyslela na to, že nejsem středem celého vesmíru a že nad ostatními dětmi ze školky neoplívám neuvěřitelnou inteligencí.

Ten zlomový bod, kdy jsem o mé genialitě a všestranosti začala pochybovat bylo ve výtvarném kroužku na základní škole. Měli jsme za úkol z ruliček vyrobených z novin uplést koš. Bohužel moje obézní prstíky nedokázali dostatečně srolovat ruličku, tak hubenou, jak bylo potřeba. A tak nastala snad mě první smuténka. Děti v té době byli zlé (i když si to asi dostatečně neuvědomovali) a smáli se mi za můj nehorázně zmrvený košík. Který vypadal, jako kupka novin politých herkulesem.

Pamatuju si, že poté následovalo pár klasických kroužků keramiky, karate, jezdectví, tančení a bůhví ještě čeho. Ale nic z toho mě nechytlo na víc jak půl roku. Proč? Protože nejsem člověk, který by měl vykonávat jakoukoliv činnost ve skupině. (vtipné, když se zamyslím nad tím, že třetím rokem studuji umělecký obor).

Obvykle mi trvá příšerně dlouho než něco pochopím, než se k něčemu dokopu a už vůbec se nedokážu radovat z něčeho, co dělat jednoduše nechci. Už jen ta představa, že přesně ve 12:20 ve Středu budu přesně 45 minut patlat hlínu ať se děje, co se děje dělá z volného času tak trochu povinnost. A povinosti už jsou nuda.

A i když mě máma chlácholila větami typu ,,Najdeš si tam spousty nových přátel" a ,,Budeš mít nové zážitky", žádný kroužek nepřekonal to domácí patlání barviček na papír.

I kdyby jste teď vzali jakýkoliv můj zájem a řekli mi, že na něj mám vyhraněnou dvouhodinu týdně v tolik a tolik hodin, začala bych tu činnost pravděpodobně nenávidět.

Ale když se tak zamýšlím, já bych své dítě na kroužek dala. Možná teda. Asi myslím. Těžko říct, jaká bych byla matka.

Přesto mám z nějakých těchto kroužků zajímavé příběhy a historky, které obvykle jenom poukazují na mou sociální trapnost a nešikovnost, ale to už je vedlejší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 11. července 2018 v 19:30 | Reagovat

Ani já jsem u žádného kroužku dlouho nevydržela, což ovšem neznamená, že mě ty věci nebavily. Asi máš pravdu v tom, že jakmile člověk něco musí v určitý čas, ztrácí se ta samotná radost z toho, že něco může. :-)

2 A. A. | Web | 11. července 2018 v 20:00 | Reagovat

Já hraju už třináct let na flétnu. Nemyslím si, že mě to nějak extra baví, doma na ni moc nehraju, pak přijdu jednou za týden do hodiny a zahraju to víceméně z listu.
Ale vždycky jsem chtěla dělat nějaký sport. Ve školce jsem rok dělala aerobik, ne závodně, prostě jen tak, ale s příchodem na základku jsem toho musela z důvodu nedostatku času nechat (spíš z nedostatku času rodičů, než mě). A kdykoliv jsem si našla nějaký sport, který se mi líbil, tak mi máma řekla, že jsem na to moc stará, nebo že by mi to nešlo. A tak jsem zůstala jenom u flétny (a taky u dvou dalších nástrojů, se kterými jsem už skončila).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama